 |
| Hlavička webu stopchildtorture.org |
Rozhovor s Ginger, obětí PO
Byl vám diagnostikován Aspergerův syndrom?Ano. *)
A jako dítě jste zažila terapii pevným objetím (TPO)? Popište nám, jak vás to ovlivnilo
Vzpomínám na to velmi negativně, dlouho jsem to v sobě potlačovala. Nyní se mi občas vrací vzpomínky a je pro mě velmi těžké se s nimi vyrovnat, protože to pro mě byla velmi špatná zkušenost. Snažím se s tím vypořádat, což je pro mě velmi obtížné.
Mluvím o své zkušenosti s TPO podle Jiřiny Prekop, kterou se mnou moje matka dělala každý den od doby, kdy mi byly tři roky až do té doby, kdy mi bylo pět. Někdy dokonce několik hodin denně.
Myslím, že moje matka se mnou dělala TPO, protože si myslela, že to je pro mě to nejlepší.
Ale od té doby, když se ke mně matka přiblíží, reaguji podrážděně, a to ničí náš vztah ještě i dnes a je to pravděpodobně také důvod, proč to mezi námi nikdy nefungovalo.
A pokud jde o vaše vztahy s ostatními lidmi?
Když znám někoho velmi dobře a věřím mu, tak intimita pro mě není problém. Ale když ho neznám, nebo mu nevěřím a on se příliš přiblíží, nebo mě poplácá po rameni, nebo mě chytne za ruku, aby mě zastavil, tak v těchto a podobných situacích to nemůžu vydržet a mám potřebu od něj utéct. Okamžitě si pak od něj vytvořím citový odstup. To velmi komplikuje moje vztahy. Ale když někoho znám opravdu dobře, tak mi dotyky nevadí.
Myslím že tahle TPO je velmi kontroverzní. Hodně lidí ji kritizuje a někteří ji dokonce považují za akt násilí nebo za mučení. Co si to tom myslíte vy?
Podle mého názoru je to skutečně mučení, protože, jde o držení lidí proti jejich vůli, aniž by něco provedli, jen proto, že se někomu nelíbí chování někoho jiného, protože někdo nedokáže mluvit, nebo se chová podle něčího názoru zvláštně.
Pak někdy drží děti celé hodiny, dokud se nezačnou bránit a zkoušet uniknout, a dokud posléze nezačnou plakat a zoufat si až se nakonec poddají a rezignují.
Neznám jiné slovo, kterým bych to popsala, než je „mučení“, protože tím dostanete jinou osobu do stavu, že se vzdá sama sebe, zlomíte ji a seberete jí poslední zbytky její důstojnosti.
Jiřina Prekopová také doporučuje zhasnout světla izolovat děti od všech okolních vlivů (přesněji nejen děti, protože doporučuje TPO také pro manželky).
Tím to bylo ještě horší, protože dívání se z okna byla jediná věc, kterou jsem mohla v těchto chvílích dělat. To byl kousek reality, který mi zůstával, moje poslední kotva, a když někomu vezmete úplně všechno — myslím, že je to velmi, velmi tvrdé. Přece byste jen tak neuvěznil někoho v nějaké bedně a nepustil ho až po čase — a toto byla pro mě přesně taková situace.
Pravděpodobně při TPO je to ještě závažnější, protože ve většině případů vás objímá osoba, které věříte (tj. nejčastěji rodiče), někdo komu děti hluboce důvěřují — tím to ještě více zasahuje do raného vývoje dítěte.
Když nemůžete věřit rodičům — komu byste měli věřit pak?
Jsou to vaši rodiče, kterým se naučíte důvěřovat jako prvním a pak to rozšíříte na svoje okolí. Když se tato základní důvěra u dítěte naruší, pak je mnohem obtížnější u něj rozvíjet širší důvěru a vědomí „svět mi neublíží. Můžu růst a vyvíjet se podle svého, a to do té míry, pokud tím nebudu ubližovat ostatním.“
Domnívám se, že tento pocit pak úplně chybí. Není to tak, že by vám někdo mohl pak říct „dobře, měl bys na sobě změnit pár věcí“, jak to často říkají rodiče. Nemůžete to změnit a důvěru v okolí v sobě najít, protože tento záchytný bod vám úplně chybí.
Myslím, že TPO na mě neměla žádný pozitivní vliv.
Může se zdát, že se děti chovají „normálněji“, protože méně fňukají, přestanou dělat to či ono, nebo mají na vás méně nároků, nebo cokoli jiného.
Ale už navždycky ve vás zůstane strach, že jakmile řeknete něco jako: „ale já bych chtěl dělat tohle a tohle“ nebo: „chtěl bych zůstat tady“, „chtěl bych dělat něco konkrétního“, „chtěl bych jít raději za kamarádem“ nebo cokoli jiného řeknete, tak nebudete mít právo to udělat podle sebe.
A nikdy vám nebylo dáno najevo, že jste jedineční a přijímaní takoví jací jste. A pokud vám to bylo dáno najevo, vždycky si to nějak odporovalo:
na jedné straně toto omezování svobody, to násilí, které vás připraví o všechno, na druhé straně tato láska, tohle „my tě opravdu milujeme!“ — s tím je opravdu těžké se vypořádat!
Autistické dítě, které možná nemluví…
Mentálně postižené dítě, které možná také ne.
Ano, nemají takřka žádnou možnost jak vyjádřit svůj nesouhlas. Vy jste se bránila?
Samozřejmě, že se bráníte, když vás někdo takto drží. To není, jak paní Prekopová vždycky prohlašuje, milující objetí, kdy jsi jen posadíte dítě na klín a hladíte ho, ale ve skutečnosti je to silou vynucené zalehnutí, kdy je vám znemožněn jakýkoli pohyb. Nedokážu pochopit, že je to vnímáno jako něco, co je správné.
Jak dlouho jste se bránila?
Snažila jsem se z tohoto sevření po chvíli dostat… Napřed jsem se prostě pokoušela vyprostit a pak jsem začala křičet, protože jsem se chtěla osvobodit, ale nikdo nepřišel, aby mi pomohl. Když jsem zápasila, tak se to nezlepšilo, spíše se to zhoršilo a sevření nepovolilo, ať jsem bojovala, jak jsem chtěla. Zkoušela jsem se hýbat znovu a znovu. Když zjistili, že dokážu trošku pohnout paží, tak mi i v tomto zabránili, až jsem se nemohla hýbat vůbec. Pak jsem už jen koukala do prázdna, a teprve potom mě pustili.
Mohla byste jednou nebo dvěma větami popsat, co pro vás bylo na TPO nejhorší nebo respektive, co je pro vás na tom nejhorší dnes?
Že ztratíte důvěru v lidi, které milujete, konkrétně své matce jsem důvěřovala. Že je tu pro mě, chrání mě, stará se o mě a tak dále. Toto jsem pozbyla a později také důvěru v ostatní lidi.
Někdo vás vezme kolem ramen, protože vás chce utěšit, nebo chce říct „všechno je v pořádku“ nebo něco jiného, dotkne se ruky, poplácá vás a vy okamžitě pocítíte takový strach, takovou nedůvěru.
Myslím, že většina obětí znásilnění nebo jiných násilných činů to nezveřejňuje a neříká: „hej, toto se mi stalo!“, nebo něco podobného. Proto neslyšíte moc často o těchto obětech.
Myslíte si, že by TPO měla být prohlášena za nelegální?
Především nemůžu pochopit, jak něco takového vůbec může být legální. Myslím, že problém je zejména v tom, že to bylo schváleno.
A když si představíte, když víte, že je to i dnes stále praktikováno nejen na dospělých lidech a mentálně postižených, ale dokonce i na autistických dětech, tak pro vás, když jste to zažila na vlastní kůži a způsobilo vám to trauma, to musí být velmi obtížné, nebo ne?
Ano. Do jisté míry vám to vezme víru v dobrý spravedlivý svět.. Nezáleží na tom, jestli ty děti nebo ti dospělí jsou mentálně postižení, autističtí nebo cokoli jiného. To nedává lidem právo zacházet s nimi nedůstojně.
První článek naší (německé) ústavy říká: „Lidská důstojnost je nedotknutelná.“ Lidská důstojnost je naše největší bohatství. Všude slyšíte: máme lidská práva. Žijeme ve svobodné společnosti. Každý má právo zlepšovat a rozvíjet svoje schopnosti a sklony do té míry, dokud tím druhému neubližuje nebo dokud ho neomezuje. Lidská důstojnost je nedotknutelná, ale tím se oni nenechají vyvést z míry a TPO je i dnes praktikována na dospělých i na dětech. Nezáleží na tom, co mají za problém, co dokážou a co ne. V tomto případě je vedlejší, jestli trpí autismem nebo ne. Je to prostě něco děsivého a nečekal byste aplikaci něčeho takového v zemi, která se prohlašuje za vysoce rozvinutou.
Je pak velmi malá šance, že projdete zdravým vývojem, dostanete zdravý základ a získáte důvěru v ostatní. Někdo se k vám nechtě příliš přiblíží, nebo do vás šťouchne, protože chce říct: „koukni se na tohle“ nebo vás vezme kolem ramen a chce vás povzbudit… Rozvíjet pak vztah k druhým a mít základní důvěru je tedy velmi obtížné.
Prostě to v těch chvílích cítíte jako obtěžování, i když víte, že ostatní vám nechtějí ublížit. Oni přitom vůbec nic netuší. Někdy je skutečně nemožné se těmto situacím vyhnout. Nemůžete uhnout a jediné co chcete je utéct. Nevím, jestli „černá díra“ je ten správný výraz. V tu chvíli myslíte jen na útěk, na to jak se nějak dostat pryč, reagujete úplně traumaticky a možná také podrážděně a to je něco, čemu ostatní vůbec nerozumějí. Chtěli jen být milí a vy reagujete prostě úplně popuzeně.
Ale je to pro mě „černá díra“? Je to spíš… ano jako bych byla uvnitř pořád pevně zalehnutá. Je to spíš jako celkové vnitřní ochromení, které nedokážete překonat.
Díky, že jste mě vyslechli a jestli chcete udělat něco dobrého pro svoje děti, nebo pokud chcete pomoct svým autistickým nebo mentálně postiženým dětem nebo i dospělým, pak existuje řada způsobů jak je podpořit a rozvíjet jejich nadání a nekrást jim přitom jejich svobodu. To je špatná cesta.
Díky za rozhovor!
Publikováno: 27. 9. 2008, na adrese http://stopchildtorture.org/2008/09/27/interview-with-ginger-festhaltetherapie-und-ihre-folgen-holding-therapy-and-its-consequences/
*) Pozn. překl.: Pod rozhovorem v komentáři na výše uvedené webové stránce Ginger doplňuje, že TPO byla podrobena, protože nemluvila. A právě proto, že jako dítě vůbec nemluvila, byl jí Aspergerův syndrom později přediagnostikován na dětský (Kannerův) autismus. Nástup řeči je důležité diagnostické kritérium při rozlišení, zda jde o AS nebo DA Každopádně má Ginger diagnózu z oblasti autistického spektra.)
|
| Hlavička webu stopchildtorture.org |
Ginger, autistická oběť terapie pevným objetím (komentář autora webu stopchildtorture.org Waywarda Radishe k příběhu Ginger)
Ginger mi laskavě dala plné svolení k vložení svých videí na tento web. **)Ginger je z Německa, kde terapeutka Jiřina Prekopová trápí autistické děti při propagaci svého přesvědčení, že autismus je prostě jen extrémní neschopnost milovat.
Web Jiřiny Prekopové najdete zde (dodneška provozuje čilý byznys):
To všechno mi připomíná rozhovor, který jsem kdysi vedl s jednou velmi pokryteckou osobou, která se snažila argumentovat, že „holding therapy“ se vyskytuje pouze v USA a Asii a ne na tom tak kultivovaném a navýsost vynikajícím evropském kontinentu. Když jsem té osobě ukazoval početné nezvratné důkazy o opaku, tak se snažila tvrdit, že německá odnož terapie, Festhaltetherapie, je nějak méně smrtící a hrubá než ty jinde praktikované.
Protože země, ve kterých mučí tříleté autistické děti, jsou daleko kultivovanější než země, kde mučí dvanáctileté sirotky. Očividně.
Pokud si to někteří z vás ještě neuvědomují, attachment therapy je celosvětovou epidemií. Máme potvrzeno její rozšiřování v severní Americe, západní Evropě, východní Evropě a Asii.
Stejný jedovatý obsah, jen v různém balení.
Proboha, představte si, že se vám to děje, když jsou vám tři roky.
Ovšemže nemůžete, sakra ani já to nedokážu. Zatraceně, ve třech letech? Děláte si srandu?!
Vím, že dvanáct není o moc víc než tři, bráno globálně, ale pochybuji, že bych mohl přežít to, čím jsem si prošel, kdybych byl o něco mladší. Potřeboval jsem veškerou svoji sílu a vytrvalost (nevyrůstal jsem jako atletická hvězda nebo tak něco, to ne, ale byl jsem zdravý a silný kluk zvyklý běhat po venku a sportovat celý rok) abych čelil na dvou frontách, svému obrovskému objemnému terapeutovi a jeho týmu a terapiím v mém pěstounském domově.
Nedokázal bych to, kdybych byl o tři roky mladší. Jsem si sakra jistý, že bych nemohl být o devět roků mladší.
Ginger, nevím, jak jsi přežila. Ale děkuji veškerým nevyslovitelným silám v tomto chorém světě, že jsi to dokázala a že jsi statečná a laskavá a dost šílená na to, abys nejen poskytla svou výpověď, ale abys to udělala bez jakékoli masky! Neschováváš se za nic, dáváš se celému světu všanc aby tě viděl…
Jsi o hodně statečnější než já. Kdokoli s takovým druhem odvahy a soucitu má mnohem větší kapacitu pro lásku, než jakýkoli mamonář nebo neurotypický šarlatán, který by nás chtěl přesvědčit o opaku.
Publikováno: 18. 9. 2008, na adrese http://stopchildtorture.org/2008/09/18/ginger-autistic-survivor-of-festhaltetherapie/
**) Pozn. překl.: obě videa s rozhovorem s Ginger jsou nyní nastavena na YouTube jako soukromá, nejdou tedy bohužel už nyní spustit. K dispozici je proto jen přepis rozhovoru. Původní odkazy na videa: Festhaltetherapie und ihre Folgen Teil 1, Festhaltetherapie und ihre Folgen Teil 2
Žádné komentáře:
Okomentovat